Jdi na obsah Jdi na menu
 


Výlet do Vellkých Losin

7. 11. 2010

Výlet  do Velkých Losin

I podzim má své fascinující kouzlo. Listí na stromech kolem dokola, zlátne a červená, prostě všude kolem dokola nádhera. Proto se rád v tomto období procházím v lesnatém prostředí. Tak jsem doma před týdnem oznámil, že v sobotu bychom mohli navštívit lázně Velké Losiny. Termální voda ve zdejších  lázních působí opravdu blahodárně. Je vhodná obzvláště pro lidi s poruchami pohybového ústrojí, a jak jsem se na místě samém dozvěděl, prý stačí i jedna návštěva, a po 15 minutách pobytu ve vodě, mají blahodárné účinky místní termální vody, začít účinkovat.

    Od slov k činům nebylo daleko. Ráno jsem nakrmil holuby a psy, na cestu s sebou jsme vzali i malé psy, aby jim doma nebylo smutno a vyrazili jsme vstříc novým zážitkům. Počítal jsem samozřejmě i s variantou, že se spolu projdeme mezi nádhernou vegetací jesenických lesů. Už při výjezdu z Opavy, to ale nevypadalo moc dobře a zatažená obloha nevěstila, že by mohlo být zrovna slunečno.

    Abychom dne jaksepatří využili, vyrazili jsme časně s mým nápadem,  že by bylo dobré poznat  Jeseníky trošku lépe, tak že bychom to vzali nejdříve směrem na Vrbno za chovatelem barevnohlávků  Petrem Polachem, se kterým jsem se seznámil díky internetové komunikaci a do té doby jsme se slyšeli maximálně po telefonu. Petr bydlí v samém srdci Jeseníků na samotě Bílý Potok, asi 5 km od Vrbna, na spojnici mezi Vrbnem a Jeseníkem. Jak mě do telefonu upozorňoval, ne vždy, což se také potvrdilo, funguje v této lokalitě telefonní signál. Také mi oznámil, že Bílý Potok, i když je kousek od cesty, se dá docela snadno přehlédnout. Nyní naštěstí spadalo trochu listí ze stromů, takže samota je lépe vidět. Kouzelné prostředí pro chov barevnohlávků, nemyslíte? Samozřejmě se nehodí pro chov barevnohlávků ve voliéře, ale pro chov jak jinak, než u barevnohlávků volně puštěných.

     Po hodině a půl jízdy autem do Velkých Losin zkratkou, zvanou oklika, jsme dorazili na místo, o kterém  jsem si myslel, že by to mohlo být ono. Ale nevěděl jsem to jistě. Říkal jsem si, líná huba hotové neštěstí, a tak jsem raději vystoupil z auta s tím, že se půjdu zeptat, jestli jsme dobře na Bílém Potoce.

 

     Barevnohlávci na hřebeni střechy mi odpověděli sami, aniž bych se musel ptát. A tak jsem se s přítelem  Petrem Polachem a jeho barevnohlávky měl možnost poprvé v jeho království potkat osobně. Naše první  společné kroky vedly pochopitelně kam jinam, než do holubníku. V něm bylo možno vidět ty nejobezřetnější a vytrénované jedince, kteří nejlépe ze všech zvládají složitá specifika místního prostředí. Počítal jsem s tím, že jedinci, kteří zde přežijí budou spíše drobnější, ale nebyla to pravda. Sítem selekce prošli holubi takřka optimální velikosti. Dokonce musím konstatovat, že znám mnohem menší barevnohlávky, kteří žijí v rovinatém  prostředí a právě na jejich zmenšování se do značné míry může podílet vyšší úbytek rodičovských generací způsobený příbuzenskou plemenitbou. V Petrově holubníku může návštěvník vidět holuby převážně ve žluté a červené barvě. Zahlédnout se zde dá občas i černé peříčko, ale i modré, které reprezentuje holub jménem Láďa, je to prý velký mazák a velice dobře dokáže odhadnout, kdy může vystrčit hlavu z holubníku.

     Myslím si, že jednou z příčin, proč se barevnohlávky  jejich chovateli podařilo udržet v optimální tělesné konstituci, je jeho přístup k chovu. I když holuby nikde nevystavuje, pečlivě si vede jejich rodokmeny, aby nedošlo k nekontrolovatelné příbuzenské plemenitbě.

     Po exkurzi na holubníku jsme neodmítli pozvání k posezení v útulné, nově zrekonstruované  hájovně, jejíž historie sahá 150 let zpátky do minulosti. Řeč přišla znovu na holuby. Na přetřes přišly i nejrůznější zážitky chovatele z jeho společného života s holuby. Abyste si trošku lépe představili  prostředí, ve kterém žije se svými holuby, tak kromě extrémních povětrnostních podmínek, kterým zde musí čelit jak zvířata tak lidé, pomáhá mu při chovu holubů i několik trenérů, kteří se starají o to, aby u barevnohlávka nezanikla jedna specifická vlastnost, kterou je ostražitost.

    Jedním z „trenérů“, kteří pomáhají pěstovat ostražitost jsou tři páry sokolů, kteří v okolí hnízdí. V jejich hnízdech se dá najít obdivuhodné množství kroužků poštovních holubů, kteří se v průběhu celého léta vracejí domů, do svých ponejvíce polských holubníků. Nejbližší hnízdo sokolů je na skále, asi 1 km nad hájovnou. Jednou prý vzal Petr staršího holuba a šel prověřit sokola. Holuba zanesl pod hnízdo, ten to  vzal rychlou šipkou do údolí ke svému holubníku. Samec sokola odstartoval příliš vlažně a barevnohlávek tak vyšel ze vzájemného souboje vítězně.

Úsměvně zní i další příběh, kdy měl Petr doma návštěvu lovců zvěře, kteří zavítali do honitby, kterou má náš hostitel na starost. V tu ránu zaútočil dravec. Zní to až neuvěřitelně, napadený holub létal kolem hájovny tak rychle a mrštně, až se dostal  dravci za záda, takže to vypadalo, jako kdyby se karty obrátily a holub pronásledoval dravce. Na to okamžitě zareagoval jeden z lovců, že tyhle holuby chce mít a odjížděl domů se třemi páry holubů.

      Z kreslených filmů možná znáte situaci, kdy dravec pronásleduje ptáčky a oni se střelhbitě poschovávají v živém plotu. Přesně takovýhle vzrostlý plot je i kolem hájenky na Bílém Potoku, a barevnohlávci jako by ten film viděli, se při úniku před útokem dravce, doslova jako šipky zapíchávají do tohoto živého plotu.

     Petr mi sdělil i své zkušenosti s útokem dravce, na poštovní holuby. Zatímco barevnohlávek se snaží o okamžitý únik, poštovní holub při pouhém zjevení predátora reaguje tak, že jde do vzduchu a krouží a krouží. Dravec čeká a nechá pošťáky kroužit. Ti se nakonec unaví a po čase unaveni přistávají. A tohle je ta správná chvíle, kdy dravec úspěšně útočí na v tuto chvíli již oslabeného holuba.

      Aby jak se říká, nebyl všem dnům konec, tak třetím aktivním trenérem kromě sokola a jestřába bývá i krahujec. Přesně taková sestava, jakou si žádný holubář ve svém okolí nepřeje.

U příjemného společného povídání čas utíkal a my jsme museli dále do 60 km vzdálené Velké Kraše, která se nachází kousek od Javorníku. Dalším naším cílem byla tedy návštěva pana Švajky, který byl dlouholetým chovatelem barevnohlávků všech barevných rázů. V posledních letech se snažil o vyšlechtění barevnohlávka stříbřitého, a nebo budeme-li hovořit ve správné terminologii barevnohlávka červeně popelavého. Jelikož sám pracuje často mimo domov rozhodl se, že barevnohlávky daruje a nechá si pouze poštovní holuby. No a já, aby se neztratil genetický materiál, který zde vyrůstal po generace, svým způsobem v izolovaném chovu,  jsem se rozhodl, že barevnohlávky v celé patnáctičlenné skupině vezmu a podělím se s mými kamarády, kteří budou ochotni  v započaté práci na šlechtění nového, tzv. AOC barevného rázu, pokračovat. Proč nerozšířit stávající barevnou škálu plemene o nový atraktivní barevný ráz. Po konzultaci s mým kamarádem, který mě včera navštívil a byl skupinou červeněpopelavých barevnohlávků nadšen, protože viděl, že s tímto materiálem se dá perspektivně pracovat, jsme se rozhodli tři holuby vystavit i na celostátní výstavě v Lysé nad Labem, a takto nový ráz představit nejširší chovatelské veřejnosti. U červeněpopelavých barevnohlávků si budeme muset stanovit nějaké priority a směr jejich dalšího šlechtění. S přihlédnutím k jejich stávajícímu typu se mi jeví jako nejjednodušší a nejoptimálnější použít k prošlechťování barevnohlávky žluté, kteří jsou poměrně solidní v typu. Postupně výběrem bude nutné redukovat i vysoké procento holubů s klínky v oku. Ve chvíli, kdy píšu tyto řádky už máme základní chovný materiál rozdělen mezi 3 zájemce   u kterých je záruka další cílevědomé šlechtitelské práce. Já pevně věřím a jsem přesvědčen, že jejich snažení nezůstane popelkou, ale že pomůže ještě kvalitnější propagaci našeho národního plemene-slezského barevnohlávka.

     Jo a abych nezpomněl  blahodárný účinek termální vody ve velkých Losinách ve Velkých Losinách jsme si jaksepatří užili. Takže rodinný výlet se opravdu vydařil. Je opravdu  krásné být holubářem.